Autorem interiéru se stal brněnský architekt Oldřich Plhoň, mimo jiné spoluautor a urbanista slavného Sídliště Stalingrad ve Žďáru nad Sázavou z 50. let nebo interiéru Kulturního domu v Novém Městě na Moravě z let 70. Atypické truhlářské výrobky vyráběly na zakázku Jihlavské dřevařské závody n.p. Jihlava v roce 1970 a část interiéru provádělo výrobní družstvo Havlíčkův Brod. K doplnění interiéru došlo ještě v roce 1973. Celý interiér ve staré budově je proveden v modřínovém dřevě a sedací soupravy byli potaženy olivově zelenou koženkou. V interiéru hotelu Medlov byla v rámci povinné spolupráce architekta s výtvarníkem, realizována řada uměleckých́ a uměleckořemeslných děl. Všechna díla ve společenských místnostech zajišťovalo Ústředí uměleckých řemesel závod Brno. Umístění uměleckých děl vycházelo ze systému „Percent for Art“. Tzv „Procenta na umění“ nebo také „Čtyřprocentní umění“ byla československá dobová kulturní politika, s cílem podpořit současné výtvarné umění v rámci architektury a zároveň kultivovat širokou veřejnost. Zákon ukládal že se musí věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu státní stavby na výzdobu. Tento systém u nás fungoval od roku 1965 do roku 1991. Státem podporované umění pak tvořilo estetické dominanty masově vznikajících sídlišť, výrobních podniků, dopravních staveb, obchodních domů, sportovních areálů, škol, univerzit, poliklinik, administrativních, správních budov, kasáren, azylových center, ambasád, kulturních a konferenčních center, státních rekreačních zařízení, ubytoven a hotelů. Tato praxe tedy fungovala jak na Východě, tak na Západě. Myšlenka vyčlenění kolem procenta z nákladů budované veřejné stavby na současné umění získala ohlas v řadě zemí Evropy, v USA, v Kanadě, v Austrálii, a i v některých státech vzniklých po dekolonizaci „Francouzské Afriky“.
Na interiér bylo podle dokumentace rozpočtových nákladů vyčleněno 1 200 000 Kčs. Na samotná umělecká díla 250 000Kčs. Z uvedeného příkladu je zřejmé, že investice do výtvarného umění byly více než velkorysé a z dnešního pohledu nedosažitelné. Průměrný měsíční plat byl v době sestavení rozpočtových nákladů 1 453 Kčs. V kontextu doby je však nutné počítat s tím, že materiál a energie byli ještě násobně levnější než dnes. Na přelomu turbulentních ale kultivovaných 60. a 70. let se podařilo díky těmto příznivým materiálním podmínkám osadit velké množství děl kvalitních výtvarných děl v rámci interiéru a exteriéru hotelu.
Kromě již zmiňované kamenné sochy sedící dívky s názvem Živý pramen, jsou nejzajímavější detaily od uměleckého kováře Alfreda Habermanna st., který v té době vedl podnik Umělecká řemesla v Jihlavě. Jedná se atypická osvětlení, mříže, madla a zábradlí schodiště, které přes dobový bruselský styl vynikají vlastním unikátním výrazem, který bychom s trochou nadsázky mohli označit za „gigerovský“. Z dobové dokumentace vyplývá, že například jenom kovová mříž uschodiště stála 7 940 Kč. Alfred Habermanna st. vycházel z rodinné tradice uměleckého kovářství, která se v jeho rodině předává z generace na generaci – v současnosti i na jeho syna i vnuka. Jeho realizace najdeme na různých místech regionu. Na začátku sedmdesátých let koupil opuštěnou budovu na samotě v Klatovci na Vysočině. Z jeho dílny vzniklo postupem času středisko, kde se po léta vychovávají další adepty umělecko-kovářského řemesla. V roce 1981 založil dnes již světově proslulé mezinárodní setkání uměleckých kovářů Hefaiston na hradě Helfštýně u Lipníka nad Bečvou.
Pozoruhodné je i výtvarné řešení tzv. Tiché herny a baru od sochaře Aloise Chocholáče (7. 1. 1906 Nové Město na Moravě – 3. 6. 1983 Brno). Ten vytvořil pro interiér hotel ručně vyřezávanou dřevěnou plastiku a hned několik originálních dřevěných ready-made – samorostů. Chocholáč byl 50. let jedním z průkopníků tvorby samorostů, které povýšil z hobby na umění. Jeho výtvory byly vystavovány na mnoha výstavách v zahraničí, například v Ženevě, Budapešti, Moskvě, Petrohradě, aj.. Velký úspěch měly na Expo 58 v Bruselu. Kromě samotných samorostů, vytvářel sochy a navrhoval interiéry, například restaurace Oživlé dřevo v Praze na Strahově, restaurace Vysočina na Národní třídě nebo restaurace Déminka v Hradci Králové. Ve Svratce je jeho tvorba zastoupena v interiéru restaurace U Šillerů.Za pozornost také stojí světelná ručně malovaná stylizovaná mapa okolí Medlova na skle od neznámého autora. Společenské prostory, apartmenty, lůžkové pokoje a kanceláře zaměstnanců hotelu jsou také vyzdobeny obrazy a grafikami z tzv. volného nákupu. To znamená, že tato díla nebyla zadaná přímo pro hotel, ale byla vybrána uměleckou komisí z vlastní kolekce Českého fondu výtvarného umění (ČFVU). Svou rozsáhlou sbírku získal Fond dlouhodobým asystematickým výkupem výstav, soutěží, úkolových akcí, pozůstalostí a akviziční aktivitou. ČFVU tímto způsobem běžně dovyzdoboval interiéry společensky významných staveb na dané umělecké libreto.
V hotelu byla také prodejna Umělecká výroba (UVA) – KRÁSNÁ JIZBA se širokým sortimentem řemeslného, uměleckého i dárkového zboží z produkce Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), kde se nabízely hostům ručně vyrobené umělecké předměty.
Předpokládá se ovšem, že volných i užitných uměleckých děl bylo v hotelu, především ve fotograficky nezdokumentovaných patrech, ještě o mnoho víc, než kolik se zachovalo do dnešních dnů. V současnosti, kdy je běžnou zvyklostí neosadit novostavbu žádným integrálním uměleckým dílem, je těžké se poměřovat s příkladem hotelu Medlov. V disciplíně uplatnění výtvarného umění v architektuře jsou stejně dlouhá časová údobí reálného socialismu (1960-1989)a reálného kapitalismu (1990-2019) nesouměřitelná.
Autor: Pavel Karous, Vetřelci a volavky
